Díl 1. – TURNAJ

Tým PRO HOCKEY TRAINING se zúčastnil ve dnech 14. – 15. 4. 2018 velkého turnaje ročníku 2009 ve finských Helsinkách

Díl 1. – TURNAJ

Tým Pro Hockey Training U9 absolvoval nedávno turnaj ve finských Helsinkách. Na soupisce byli hráči, kteří se zúčastnili některého z kempů Pro Hockey Training v roce 2017

Richard Jareš, šéftrenér Pro Hockey Training napsal k turnaji článek, který lze najít zde: https://www.prohockeytraining.cz/2018/04/22/tym-pro-hockey-t…aji-v-helsinkach. Nyní si pojďme více rozebrat jednotlivá témata.

Snaha o vyrovnaná utkání

Ve Finsku se potkávají stejně kvalitní týmy. Na turnaji AAA hrají nejlepší hráči jednotlivých oddílů a ti slabší hrají stejný turnaj, ale označený AA. Tím je docílena vysoká kvalita každého zápasu, každý hráč nastupuje proti soupeřům stejné výkonnosti, všichni mají šanci hrát s pukem, všichni mohou vstřelit gól, stejně jako všichni mohou vyhrát zápas i celý turnaj. Kolik zápasů v našich soutěžích U9 a nižší končí pro všechny zúčastněné již v prvních minutách, kdy je rozdíl skóre téměř dvouciferný? Vyhrávající se nemusí snažit, protože jim to tam padá samo a prohrávající jsou tak frustrovaní, že od sebe jen odhazují puk (když se k němu náhodou dostanou), aby něco nepokazili.

Dalším specifikem finského mládežnického hokeje je hra na maximálně dvě formace. První místo obsadilo mužstvo, které celý turnaj hrálo s 6 hráči plus brankář. Turnaj výkonnosti AAA měl 26 mužstev a stejný počet měla výkonnost AA. Hrací doba byla 1 x 24minut a každý tým sehrál minimálně 8 zápasů. Nešlo o fyzicky jednoduchý turnaj, ale nikdo to neřešil. V přepočtu na minuty – každý hráč odehrál 96 minut pokud byl v týmu o dvou formacích; 128 minut sehráli ti co hráli na jednu a půl lajny. Klasický český tým by přijel minimálně se třemi formacemi a hráči by měli jen 64 minut. Nechci to dále přepočítavat na sezónu a na “prohokejované“ mládí ve Finsku versus „prosezené mládí na střídačce“ v ČR.

Zápasová vytíženost finských hráčů vs. českých

Není tajemstvím, že hráč nejvíce roste v zápasech, kde má šanci soupeře přehrát, ale který mu nedaruje nic zadarmo. Není úkolem trenérů, takové podmínky hráčům připravit? Samozřejmě, že je pro trenéra časově náročnější udělat 3 mužstva o jednom brankáři a dvou formacích, která budou hrát pravidelně zápasy, než když uděláte jen jedno mužstvo naplníte ho k prasknutí a hráče, kteří se do něho nevejdou dáme zpátky rodičům, aby si vymysleli vlastní program na víkend. Někteří hráči odehrají zápasů 40 za sezónu a ti horší třeba jen 10. V každém klubu je to jinak, ale náš finský partner má nepsané pravidlo, že každý hráč odehraje minimálně 60 zápasů za sezónu. Ti nejvytíženější hráči mají zápasů kolem 90. Podotýkám, že 90 zápasů na dvě formace. Kolik zápasů za sezónu sehrál Váš malý hokejista a kolik minut v daném zápase odehrál?

Hřiště minihokeje na půlku vs. na příč třetiny

Hřiště minihokeje je ve Finsku nastaveno na klasickou půlku, branka před červenou čárou a druhá na brankové. A má to svá opodstatnění. Nyní zažívám se svým oddílem přechod z minihokeje na velký hokej. A jelikož se u nás hraje minihokej ve třetině napříč, je velký hokej pro všechny hráče úplně odlišný sport, než hráli doposud. Jejich pohled na hru je jiný, dokonce si z „našeho“ minihokeje nemají co vzít do hry na velké hřiště. Hřiště na půlku umožňuje hráčům roztáhnout hru do stran. Při brankářově zákroku nastane rozjetí, stejné jaké potom budou hráči používat celý život, ten pohled je stejný. Orientace kolem útočné branky a najíždění na branku je stejné, jaké hráč využije později na velkém hřišti. Střídání je vrátky ze střídaček, takže se eliminuje naskakování hráčů svévolně přes malý mantinel, jak se jim zlíbí bez čekání na sirénu. Už slyším otázky, že některé zimáky nemají dvoje vrátka na střídačce, tak je tento model nemožný. Co kdyby se po každém střídání vhazovala bule, hráči se v klidu připravili na hru jako ve Finsku? Aby nemuselo být tolik vhazování, co kdyby se lehce protáhl čas jedno střídání? Vše se přeci dá řešit. Jen musíme začít u sebe a hledat řešení. Řešit věci, co posunou výchovu děti a neřešit věci, které stejně nikoho nikam neposunou. My tu bohužel rozebíráme hóódně věcí, ale většina z nich je řešena kvůli něčí ambici, ne kvůli posunu hokeje dopředu.

Dodržování pravidel minihokeje ve Finsku vs. v ČR

V čem vidím obrovský problém v naší republice a myslím, že by se jím měl co nejrychleji zabývat svaz ČSLH je rozdíl v dodržování pravidel malého hokeje. Zde jsem zaznamenal obrovskou odlišnost v mentalitě Finů a Čechů. Finští trenéři mají maximální snahu o dodržování pravidel finského svazu ledního hokeje. Mám na mysli omezenou, téměř zakázanou hru do těla až do kategorie starších žáků. A ta snaha vychází od trenérů, přes rodiče a nakonec rozhodčí. Jsem opravdu znechucený českým postojem všech zmíněných k tomuto pravidlu. Nevím, jestli je to neznalostí pravidla, ale když trénuji mladé hráče nebo pískám utkání, tak bych měl vědět jaká pravidla jsou. Spíše vidím neochotu pravidla dodržovat. Celou sezónu naši mládežníci hrají stylem, za které by jsme jim dávali vyznamenání v juniorech či chlapech, za některé zákroky by naopak dostali stop na několik zápasů. Čelní střety, hra do těla bez náznaku hrát kotouč, strkání zezadu, vrážení zezadu na mantinel – toto všechno běžně vidíte při hře U11 a níže. Více jak 3 měsíce jsem se snažil reagovat a vysvětlit trenérům a rozhodčím, že zde platí jiná pravidla než v klasickém hokeji a proč tato pravidla nastavenou jsou. Budete se divit, ale z 99% se mi dostalo dvou velice překvapivých odpovědí. Od rozhodčích – nedělej z toho kuličky!! A od trenérů – stejně pak budou hrát do těla nebo my je to ale neučíme!! A kdo ty hráče má vychovávat, kdo je to teda učí, když trenér ne a oni to dělají? Nyní se zamysleme, v Kanadě, ve Finsku a dalších zemích dodržují pravidlo nedovolené hry do těla. Mají tyto státy problémy v juniorském a seniorském hokeji s tvrdostí? Ba naopak, hrají o hodně tvrději než naše národní mužstva. Je to logické, když se v mládí naučíte správně odebírat puk, tak přidáním síly v pozdějším věku spojíte sílu s technikou a soupeř to potom hodně pocítí, když to cítit má. Naši trenéři a rozhodčí ale učí hráče, aby si ulehčili situaci, strč do něho, jedno jak, ale velkou silou, protihráč spadne a ty máš puk. To nebyl faul, to je přeci hokej. Super, ale co až všichni zesílí. Ti hráči zjistí, že to co stačilo v mládeži už najednou nestačí. Protihráče jen posouvají do lepších pozic a dávám ji svou energii, místo abych jim sebrali puk. Najednou neví, jak to udělat, aby ten puk získali. Druhou stránkou je, že méně narostlí hráči dostanou dvě rány a přestávají hrát, odkazují od sebe puky a my tím přicházíme o tvořivost hráčů. Chceme tedy mít šikovné hráče nebo nechceme?

Ve Finsku je hlavním činovníkem ve výchově trenér, nikoliv rozhodčí. Na turnaji se téměř nevylučovalo, až po několikátém faulu byl hráč poslán na střídačku a byl nahrazen hráčem jiným. K vyloučenému hráči, ale vždy přišel trenér a vysvětloval mu, že toto je nedovolené a jak by měl hrát.

Herní systémy týmů

U žádného mužstva jste neviděli systém, všichni se snažili o maximální pohyb dopředu i dozadu. Hra bez pravidel, jen poslední hráč hlídá bezbrankový prostor. Na tom jsme se shodli se všemi trenéry z finských týmů, se kterými jsem měl možnost hovořit. A musím říct, že všichni hráči byli výborně bruslařsky vybaveni. Každý hráč měl maximální snahu o odebrání puku nadzvednutím hokejky. Krásně, silově, nadzvednout hokejku a vzít si puk. Dalším specifikem byla střelba. Hráči střílí všemi způsoby. Tahem, golfem, neřeší to. Rány tahákem, které trefují horní růžky. Golfové údery, kde puk vylétne 20 – 50cm do výšky a letí rovně, žádné žblauňky.

Zajímavosti

Zajímavé je, že drtivá většina brankářů měla hráčské brusle. Opět jako u hráčů, jejich pohyb byl vynikající, nikdo neměl problém s bruslením, přesouváním ani obratností. Jeden zápas chytal jeden brankář a druhý zápas hrál v útoku. Nikdo neseděl na střídačce. Ale nikdo z nás nepoznal, který ten hráč v poli je onen brankář z minulého zápasu…

Milou odlišností pro nás bylo, po konci zápasu si hráči vyjádří úctu, a to tak, že se postaví naproti sobě, zazpívají si navzájem pokřiky a podají si ruce.

I když se jednalo o velký turnaj, kde bylo kolem 220 hráčů a zhruba 300 rodičů, nikde jste necítili žádné omezení. V hale nebyla tribuna, jen balkón na jedné straně, ale naprosto dostačující. Za celý turnaj jsem neslyšel zakřičet žádného rodiče na dítě, ať už při hře nebo v útrobách stadionu. Šatnu vždy sdílely tři týmy, nikdo se nad tím nepozastavil, proč také? Všichni to brali jako fakt, jak jinak udělat takto velký turnaj… V šatnách byli jen hráči a trenéři, žádní rodiče.

Můj kamarád Marcel, pohybující se ve finském hokeji už 20let říká: když je mužstvo na turnaji, je jen spolu a šatna je jejich prostor. Stejně tak na oběd jde celý tým pohromadě, jen s trenéry. Rodiče jsou ve své skupince a sedí na druhé straně jídelny. U všech týmů stejně, bez vyjímky.”

V druhém díle se podíváme na specifika finských tréninků…

Tento turnaj byl skvělou zkušeností pro všechny hráče PRO HOCKEY TRAINING TEAMU, kteří sehráli těžká utkání s výkonnostně velice dobrými týmy. Stejně jako pro mě samotného, kdy jsem mohl mluvit s finskými trenéry o způsobu výchovy mladých hráčů a poznat samotný trénink. Je hodně prvků, které zapracuji do své výuky, viděl bych i jako velký přínos, kdyby řadu z nich přijal i náš systém řízený ČSLH.

By |2018-10-12T11:10:34+00:00Květen 17th, 2018|Uncategorized @cs|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Díl 1. – TURNAJ

About the Author: